TADY OVAR 5, 6, 7 - 1. O PŘEŽITÍ 1986
Úplně první O přežití. Bylo nám 16 let.
Ještě jsme nepsali Sešit. Zápis na disketě je z roku 1997.
Na Přežití jel Mirek ze Zdic, já z Hor Matky Boží u Sušice. Měli jsme sraz na nádraží v Majdaléně poměrně dost pozdě odpoledne, neboť spojení nebylo valné. Již cestou vlakem z Českým Budějovic mne udivilo, že vlakem asi třikrát prošli pohraničníci a kontrolovali občanky. Byly to staré komunistické časy a hranice nepřátelského světa tak blízko . . .
Vyrazili jsme z Majdaleny na naše letní tábořiště u rybníku Nový Kanclíř. Dnes již nevím, zda jsme opékali buřty či jedli studený salám. Bylo mírně pod nulou. Roztáhli jsme na zemi dvě Mirkovy karimatky. Byla to tehdy horká novinka ze západního světa, dovezená odkudsi z Maďarska. V Československé socialistické republice takové věci nebyly k mání, obchody však nabízely kvalitní nafukovací matrace s váhou asi tak tři kila.
Lehkomyslně jsme nad sebou roztáhli kus igelitu a spali. Ne však dlouho. Probudil nás zuřivý štěkot psa a rozčilené hlasy. Do očí nám svítilo několik baterek. Pohraniční hlídka tří vojáků. Volali do vysílačky: „Tady Ovar 5, 6, 7, máme je!“ Byli jsme velmi podezřelí - co chceme pouhých osm kilometrů od imperialistických hranic?! Po kontrole občanek nám přikázali sbalit se. Při baterkách rveme spacáky, ešusy, svetry a jídlo do batohů. Když jsme si chtěli odskočit do lesa, stál za námi voják se samopalem. Museli jsme nastoupit do Uazu, prý nás odvezou na posádku. Mirek si v rozčilení zapomněl při nastupování sundat krosnu a uvízl ve dvířkách, nemohl ani sem, ani tam. Moc do smíchu nám ale nebylo. Na zadním sedadle seděl jeden voják, my dva s krosnami a na krk nám funěl vlčák. Pamatuji se, že spolujezdec stále otíral přední okénko, aby bylo alespoň trochu vidět ven. Také mluvil s kýmsi vysílačkou. Hlas z vysílačky řekl, aby nás odvezli na vlakovou zastávku. Vysadili nás tedy v Majdaleně s tím, že jestli ze zastávky vylezeme před rozedněním, tak už nás doopravdy zatknou. A potom patrně zastřelí nebo alespoň vyloučí z gymplu.
Druhý den ráno jsme vycházeli opět z Majdaleny a doufali, že dnes se nám podaří dojít tam, kam chceme, a žádní šílenci nám to nebudou kazit a vozit nás zpátky. Při cestě okolo zamrzlého Kanclíře se Mirek bál vlézt na led. Prošli jsme naší oblíbenou Lutovou a k večeru dorazili na tábořiště u Nové Řeky. Ani Novou Řeku si Mirek nechtěl přejít suchou nohou.
Uvařili jsme polévku a zalezli do seníku, který tehdy ještě stál a dokonce v něm bylo seno. I když byly 3 stupně pod nulou, Mirek spal v chatrném spacáku jenom v trenýrkách.
Probudil nás ještě za tmy odporný zvuk budíku ( jak s oblibou říká Míra ), neboť bylo třeba pospíchat na vlak. Uvařili jsme čaj v ešusu bez víčka, takže smrděl kouřem, a když ještě záhy vychladl, byl katastrofálně hnusný!
Odkráčeli jsme do Vlkova na vlak a ve Veselí nad Lužnicí se rozdělili na Prahu a na Sušici.
Výlet se nám moc líbil. Díky mírnému počasí jsme to ani neodstonali a mohli se tak těšit na příští rok.
Z tohoto historického výletu bohužel nejsou žádné fografie.
